Please select your country / region

Close Window
GT
Komunita GT SPORT
CZ
Zprávy z akcí

Trofej Gran Turismo Trophy na soutěži krásy Pebble Beach 2021 získává Ferrari 512S z roku 1969, známé také z filmu „Le Mans!“

Na 70. ročníku soutěže krásy Pebble Beach Concours d'Elegance vybral producent série Gran Turismo pan Kazunori Yamauchi jako vítěze trofeje Gran Turismo Trophy vůz Ferrari 512S z roku 1969.

Ferrari 512S je závodní vůz z kategorie 5. skupiny vyvinutý společností Ferrari pro účast v mezinárodním mistrovství značek. Jeho vývoj prý trval pouhé 3 měsíce a srdcem tohoto stroje je pětilitrový dvanáctiválec o výkonu 550 koní, který navrhl Franco Rocci, jenž nahradil geniálního inženýra Vittoria Jano.

Ferrari se koncem 60. let účastnilo závodů sportovních vozů se slavným modelem 330P4, ale po změnách v objemových kategoriích motorů přestal být model P4 konkurenceschopný a na jeho místo byl rychle připraven vůz 512S. Zaoblená karoserie měla prostorový rám z ocelových trubek krytý vnějším hliníkovým pláštěm a poprvé byly použity také plastové materiály.

Model 512S svedl v roce 1970 v závodech sportovních vozů mnoho slavných soubojů s Porsche 917 a svými výkony o sobě dal jasně vědět, když obsadil 3. místo ve 24hodinovém závodě v Daytoně a vyhrál 12hodinový závod v Sebringu. Vůz, který byl představen na letošní soutěži Pebble Beach, kdysi vlastnil herec Steve McQueen a objevil se i ve filmu Le Mans, v němž McQueen hrál.

Toto Ferrari 512S se objeví v některém z budoucích vydání hry Gran Turismo. Vítězem letošní výstavy a držitelem ocenění Best of Show se stal Mercedes Benz 540K Autobahn Kurier z roku 1938.

Níže jsou uvedeny popisy dalších vozů nominovaných na letošní cenu Gran Turismo Trophy, které sestavil světoznámý automobilový designér Hideo Kodama.

Ferrari 365P (1966)

Jedná se o senzační model, který společnost Pininfarina představila na pařížském salonu v roce 1966. Model 365P je Berlinetta se sportovním závodním motorem V12 o objemu 4,4 l umístěným uprostřed. Možná to hrálo roli při přesvědčování Enza, který byl v té době fixován na konvenční uspořádání s motorem vpředu a pohonem zadních kol…

Nejpozoruhodnějším prvkem je uspořádání pro tři osoby, kdy řidič sedí uprostřed vozu. Byl inspirací pro model Matra Simca Bagheera (1974) a v pozdějších letech pro McLaren F1 (1993). Je třeba poznamenat, že toto uspořádání bylo před modelem 365P testováno již u vozu Panhard Dynamic Sedan z roku 1936.

Tento konkrétní vůz byl ozdobou výstav v Londýně i Los Angeles a poté se dostal do rukou amerického zákazníka. Říká se, že si ho pro sebe objednal i Gianni Agnelli, hlavní akcionář impéria Fiat. Jsem si jistý, že Agnelli, který byl známým playboyem, měl po obou stranách krásné ženy, když si užíval řízení tohoto vozu.

Designový motiv je společný i s modely Dino 206 z této éry, ale jeho objem a ladnost jsou neuvěřitelné.

Ferrari 410 Super America Superfast (1956)

410 Super America byl model Pininfariny, který měl premiéru na bruselském autosalonu v roce 1956, znamenal přechod z řady 357 na vysoce výkonnou řadu 410. Designově se drží na stejné cestě jako předchozí model. Například sání vzduchu vepředu bylo otevřené více, než bylo nutné, a nedá se říci, že by bylo dobře navrženo.

Naproti tomu u modelu Superfast byla příď tvarována nízko a sání do ní bylo velmi pěkně integrováno. Je zde také mnoho detailů, které byly později začleněny do pozdějších moderních konstrukcí, jako je barevné odlišení vodorovné linie napříč středem a hlavní částí karoserie, samonosná konstrukce, která odstraňuje sloupek A a rozkládá tlak do bočních panelů, atd.

Tehdy populární americký styling s náznaky ocasních ploutví byl však možná už přece jen přehnaný. Pozdější Superfasty, které následovaly po tomto modelu, si zachovaly některé motivy, ale celkově je zmírnily, takže lze říci, že hodnota inovací u tohoto modelu je velmi vysoká.

Miller 91 (1926)

První, co vás při vyslovení jména Miller napadne, je závodní stroj s propracovaným pohonem předních kol, které jsou v Americe vzácné. Hrdinou příběhu je Harry Miller, závodní konstruktér, který představil mnoho svobodomyslných a nespoutaných nápadů, než se v období od roku 1910 a 2. světovou válkou spojil s další velkou značkou Offenhouser.

Miller pokračoval ve výrobě nejrůznějších výtvorů s pohonem předních i všech kol přes plnicí dmychadla až po nezávislé zavěšení. Vznikl také rekordman, který byl zcela ve tvaru vejce a jehož základem je vůz Delage z roku 1917. Dokonce i za Atlantikem v Evropě si Ettore Bugatti všiml jeho úspěchů.

Tento přihlášený model bohužel nemá pohon předních kol, ale je charakteristický svou skvělou vyvážeností. Frank Lockhart s ním v roce 1926 zvítězil v závodě 400 mil Indianapolis.

Je z něj cítit krása i inteligence konstruktéra, která je charakteristická pro všechny stroje Miller.

Porsche 917/30 (1973)

Tým Porsche ve Weissachu dokončil pod vedením F. Piëcha na bázi modelu 908 konkurenceschopnější model 917, jehož cílem bylo porazit Ferrari 512 a Ford GT40 v závodě 24 hodin Le Mans. Zatímco ve svém prvním závodě ještě uspokojivých výsledků nedosáhl, v letech 1970 a 1971 zvítězil a ovládl nejvyšší příčky. S cílem rozšířit jeho reklamní efekt i do Severní Ameriky byl do seriálu CAN-AM vyslán stroj 917/10.

Model 917/10 byl dále vylepšen ve verzi 917/30 a věnován týmu Rogera Penskeho. Penske nově získal sponzorství od společnosti SUNOCO a přihlásil dva vozy v jejich ikonické modré barvě. Vůz sice v podstatě zachovává mechaniku původního modelu 917, dostal ale obrovský zadní spoiler a zásadní změny byly provedeny na aerodynamických prvcích na přídi, aby bylo možné kontrolovat obrovský výkon dvou turbodmychadel, zvenčí pak vypadá úplně jinak než původní model 917.

Alfa Romeo 6C1750 GT (1931)

Od počátku 20. let 20. století dosáhl Vittorio Jano s vozy jako Alfa Romeo P2 mnoha vynikajících výsledků v závodech. Dalším kompaktním strojem, na kterém pracoval, byl model 6C1500, který měl premiéru na milánské výstavě v roce 1925. Tento vůz představený v Pebble Beach je však verze o objemu 1750 ccm a s výkonem 55 koní, která je známá svým pokrokem a vývojem. Má karoserii Touring vyrobenou pro závody Mille Miglia a stylově se velmi liší od elegantního dvoumístného vozu Flying Star s otevřenou karoserií, s nímž je příbuzný.

Co se týče specifikací, zadní kapotáž je vyrobena metodou Weymann, kdy je na karoserii použita umělá nepromokavá tkanina. Odtud také pochází metoda Superleggera, patent společnosti Touring.

Chladič stojí zpříma, místo aby položený, jsou tu přídavná dálková světla a zadní čtvrtinová okna bývají vynechána, aby se snížila hmotnost, a vůz tak trochu vyzařuje auru seriózního pracovního vozu. Na tento vůz dlouho nikdo nesáhl a je ve velmi zachovalém stavu.

Pomoc s popisem vozů: Hideo Kodama
Fotografie: John Hietter